How to educate the children meaningfully? | Jana Nováčková | TEDxPragueED

How to educate the children meaningfully? | Jana Nováčková | TEDxPragueED

September 12, 2019 5 By Ronny Jaskolski


Překladatel: Kveta Uhrikova
Korektor: Samuel Titera Dnešní děti čeká budoucnost,
o které máme asi dost mlhavé představy. Víme, že bude nějaká digitalizace.
Ona už začíná teda teď. Víme, že bude robotizace.
Že budou ubývat pracovní místa. Naopak, že vzniknou obory,
o kterých nemáme nejmenší představu. My potřebujeme ty děti
na tu jejich budoucnost nejak připravit. Ale, co tak automaticky nějak očekáváme
je, že ta jejich budoucnost se bude pořád odehrávat
v demokratických společnostech. No a já si s tím tak úplně jistá nejsem. Víte, já mám takovou
profesionální deformaci. Všechno kolem sebe nějak
propojuju se školou. A když teď vidím ten nárůst populizmu, když vidím, jak ti lidé slepě věří
hlasatelům těch jednoduchých řešení, tak si říkám, vlastně nedělají nic jiného, než co od nich chtěla
celých devět let základní tradiční škola. Věřit, že je tady někdo,
kdo ví lépe než já, že je tady někdo, nějaká autorita,
která mi řekne, co si mám myslet a co mám dělat. Víte, když někoho
vychováváte autoritativně, těžko očekávat, že se z něho stane
demokraticky smýšlející dospělý. A jestli neuděláme něco
s autoritativní podstatou školy, tak to vidím docela černě. Pod autoritativní podstatou školy
nemám na mysli to, že se na děti křiči, nebo že se děti ve škole trestají. Ta autoritativní podstata školy
je hlavně v tom, že ty děti tam nemají skoro žádný vliv
na to, co se tam děje. Takže proč vlastně dospělý si myslí,
že je třeba neustále za ty děti rozhodovat? Když jsem se nad tím zamýšlela, tak mi přišlo, že dospělý
především dětem málo věří. Že si myslí, že děti nevědí,
co je pro ně dobré. A tak za ně rozhodují. Tím jim nejenom ubírají prostor pro to
rozvinout úžasnou důležitou dovednost rozhodovat o sobě, ale oni někdy rozhodují mnohem hůře,
než kdyby to nechali na těch dětech. V Kalifornii v Palo Alto byl
takový experiment. Dětem s astmatem tam řekli
všechno o jejich nemoci a taky o lécích,
které na tu nemoc zabírají. A ty děti si potom měly rozhodovat sami,
kdy si ten lék vezmou. Výsledek byl úžasný. Počet návštěv na pohotovosti se snížil
z jedné návštěvy za měsíc na jednu za půl roku. Podobně to dopadlo u dětí s popáleninami. Když měli možnost si rozhodovat
alespoň o čase a způsobu převazu tak výsledek byl,
že měli kratší dobu léčení, méně komplikací a dokonce méně léků. Dospělí si myslí, že vědí lépe
než děti, co je pro ně dobré, ale jejich představy o tom, co a kdy se děti mají učit,
jsou poměrně zkreslené. Takže velice často potom požadují
po dětech něco, na co ještě nejsou zralé, na co ještě nemají schopnosti, a někdy požadují po dětech dokonce něco, co jde proti
jejich základním lidským potřebám. No není divu, že se děti brání. A protože dospělí nepochybují o tom,
že oni mají pravdu, tak chyba musí být samozřejmě
na straně těch dětí. No a protože je to všechno
pro dobro těch dětí, tak se samozřejmě použijí
všemožné donucovací prostředky. Dovršením těchto zkreslených představ
o tom, co je pro děti dobré a co se kdy mají učit,
jsou povinná kurikula. Kdysi jsem pracovala
v pedagogicko-psychologické poradně a viděla jsem tam hodně dětí, které měly
v první třídě potíže se čtením. Protože na to čtení nebyly ještě zralé. Ale, samozřejmě, byly nuceny. Ty děti byly zralé pro spoustu
jiných věcí, které stálo za to rozvíjet. Ale jejich život se scvrknul
na boj se čtením. Výsledkem bylo, že měli
špatnou techniku čtení, že dokonce si dokonce vypěstovali
odpor ke čtení, někdy doživotní. A navíc ještě si odnesly
docela pošramocené sebevědomí. Do té doby šťastné, veselé dítě
bylo najednou neschopné a horší než jeho spolužáci. Takových situací je během povinné školní
docházky habaděj. A z toho zřejmě plyne potom přesvědčení
velkého množství dospělých, že děti by se samy od sebe neučily. Lapidárně to dokazuje jeden příspěvek
do internetové diskuze. Cituji… “Nějak mi uniká, odkud autorka článku
vzala premisu, že se děti samy chtějí učit, že dokonce mají vrozenou potřebu učit se, porozumět světu, potřebu zvídavosti. Stačí se v reálnem životě porozhlédnout
kolem sebe a uvidíte dost dětí, které tuto premisu rozhodně nesplňují. Po vzdělání vůbec netouží.” (potlesk) Jestliže si vezmeme,
že cílem změn ve vzdělávání z hlediska fungování společnosti by mělo být opravdu udržení demokracie a pokud možno efektivní řešení problémů, a mírovou cestou k tomu, pak si myslím, že diskuse týkající se
obsahu, metod výuky, struktury školství, v naší současnosti státních maturit,
inkluze a tak dále nás opravdu k tomuto cíli
vůbec nepřiblíží. Je třeba začít debatovat o změně
paradigmatu vzdělávání. Je čas začít si klást základní otázku. Kdo má řídit učení dětí? Má to být někdo z venčí? A nebo to mají být děti samy? Pokud si na tu otázku odpovíme –
v rozporu s tradicí minulých století – že by to měli být ty děti samotné, pak se dostáváme k problematice
nebo k tématu unschoolingu. Unschooling nemá zatím ještě v našem
jazyku udomácněný překlad, takže se někdy hovoří o svobodném učení,
nebo o sebe-řízeném učení. Vlastně to má dvě základní formy. Buď je to domácí vzdělávání,
kde ale v žádném případě ten rodič nesupluje učitele. A nebo to má podobu institucí,
tak jako jsou Summerhill School nebo Sudbury Valley School. Ale samozřejmě i v těchto institucích
je potřeba, aby byly dodržovány základní podmínky dobrého učení. Tady je základní literatura,
zabývající se odškolněním, nebo teda svobodným vzděláváním. Tedy, ty podmínky
pro sebeřízené vzdělávání: Za prvé, je to prostředí bohaté na podněty
a taky bohaté na možnosti pohybu. Ten tradiční škola dětem velice upírá. Ale pohyb je jedna
ze základních lidských potřeb. V tom prostředí by prostě měly být věci, když dítě na něco dozraje, aby je tam našlo a mohlo
se s nimi dál rozvíjet. Druhá podmínka je věkově smíšená skupina. V takové věkově smíšené skupině
se děti učí spolupráci, učí se úctě k odlišnostem,
učí se sociální dovednosti. To jsou věci, které tradiční škola vůbec
nemá šanci rozvíjet. A taky je to velký zdroj informací
tato věkově smíšená skupina. Znáte to, když vás něco baví,
tak máte potřebu o tom povídat. A tak se ostatní dozvídají o tom,
co baví vás a zase vy se dozvídáte o tom, co baví je. Třetí podmínka je respektující dospělý. Děti od útlého věku opravdu potřebují,
aby si jich dospělí všímali, aby jim věnovali pozornost. Ale úplně jinou, než si většina dospělých
vůbec představuje. Sugata Mitra, toho asi znáte,
dělal takové pokusy se samoučením, že děti našly počítač a vlastně objevily
způsob jak s ním pracovat, jak se z něj dozvídat další a další věci. Jedno z těch zjištění bylo,
že když v té místnosti, kde bylo pár dětí kolem počítače
a spolupracovaly a učily se seděl ještě nějaký dospělý,
třeba babička, která si tam pletla šálu, tak ty děti se učily lépe. No a poslední podmínka
je demokratické společenství. Jasná pravidla, na jejichž vytváření
se spolupodílejí i ty děti. Protože ty děti si tam sice mohou dělat
co chtějí, co se týče jejich učení, ale jsou naprosto pevné hranice
v chování vůči ostatním. Škola Summerhill byla založena
v roce 1921, škola Sunbury Valley School v roce 1968, domácí vzdělávání má taky už
pár desetiletí za sebou. Takže je už dostatek dat o tom, jak si takto vzdělávané děti
stojí v životě. Naprostá většina těch dětí,
které chtěly dál studovat, studovala bez problémů, včetně vysoké školy. Více než polovina respondentů
odpověděla, že podniká. Všechny dělaly práci, která je bavila. Po tohle se asi budou ptát
na prvním místě rodiče. Pro mně však bylo ještě daleko důležitější
co odpověděl Daniel Greenberg, zakladatel Sudbury Valley School,
na otázku, zda si myslí, že mezi takto vzděláváními dětmi by se
mohl objevit někdo jako Hitler. Odpověděl, že by to sice nevylučoval,
ale v čem si je naprosto jistý, že takto vzdělávané děti by v dostatečném
množství nenásledovaly takového člověka, nevolily by ho, nepodporovaly. A s tímhle souvisí i postřeh kluka, který
přešel v páté třídě z domácího vzdělávání do běžné školy, mnohými dokonce
považované za docela dobrou. Cituji: “Když jsem ve škole, tak to vypadá,
že jsou všichni spolužáci vygumovaní. (smích) Jsou jako stroje, dělají to,
co jim řeknou. Jsou kluci, kteří dělají učitelům potíže. Ti ještě tolik vygumovaní nejsou. (smích) (potlesk) Ale ani tihle, kdyby šli do domácí školy,
tak by to už asi nešlo. Oni jsou naučeni odporovat učení a
odporovali by i doma. To si myslím. Mně se podařilo zjistit, že se můžu učit
tak jak potřebuji, protože jsem byl v domácím vzdělávání. Ale ve škole to nejde. Vygumovaní netuší, že něco můžou,
oni vědí jen to, že musí.” (smích) (potlesk) No, co teda dělat? Myslím si, že především začít o tomhle
vůbec přemýšlet, dozvídat se o tom víc. Tady vidíte tři základní knihy,
podle mne základní, které u nás vyšly v českém překladu. Ale aby bylo něco takového možné,
aby to fakt nebylo ilegální, (smích) tak je třeba dělat i něco s legislativou. Je třeba opravdu žádat,
aby tyto školy mohly vznikat a aby tam nebylo povinné kurikulum. To je alfa a omega. Aby ty děti nepodléhaly
povinnému testování. Samozřejmě, že by se musely
vymyslet nějaké pojistky, aby opravdu žádné dítě takto vzdělávané
nebylo poškozeno. A další věc, kterou je třeba
v legislativě upravit: aby tyto instituce, tyto školy,
říkejme tomu, jak chceme, měli stejné finanční podmínky
jako školy státní. Aby to prostě nebylo jen pro děti
privilegovaných bohatých rodičů. (potlesk) Rozloučím se s vámi
jedním příběhem z roku 1535. (smích) Tehdy kapitán Jacques Cartier připlul
se svojí lodí na řeku Svatého Vavřince. Posádka byla sužována kurdějemi. Naštěstí se objevil přátelský indián
a ukázal Cartierovým mužům strom, který měl ve své kůře a ve svém jehličí
vysoký obsah vitamínu C. Cartier o tom písemně zpravil
lékařskou komoru, když přišel zpátky do Evropy. Ovšem sklidil jenom výsměch, že se nechal
napálit od nevzdělaného divocha. A tak lékařská komora neudělala nic z toho,
co divoch a Cartier doporučovali. A tak námořníci umírali
ještě dalších 200 let na kurděje. Otázka zní, jestli budeme trošku rozumnější
než lékařská komora ve středověku. Děkuji. (potlesk) (potlesk ve stoje) Děkuji. Je to na nás na všech.